Rozhovor se sochařem Martinem Kocourkem, který se v Budoartu představuje svou výstavou Nejde se tomu vyhnout
Martin Kocourek, alias Kocour, pracuje úsporným minimalistickým způsobem a jeho objekty se stávají dobře čitelnými a srozumitelnými symboly (Kříž pod proudem, Oči, Bad bed). Jednoduchým způsobem přetváří například popelnici v Monstranci, nalezené smotané dráty v Záznam vztahu, konstrukci s basketbalovým košem doplňuje o kříž (Playground). Materiál, který k tomu využívá především, je kov. Jeho chladnost umí dát do zajímavé protiváhy k celkovému křehkému vyznění (Trávy, Květy a Srdce). Náměty hledá Kocourek v základních lidských pudech. Jednou je to propojení s přírodou (Měsíc), podruhé sexualita (proto nepřekvapí názvy jako Čurák, Antikoncepce, Fetiš), anebo potřeba náboženské víry. Z těch „religiózních“ objektů však zároveň čpí dosti kritický odér a jsou podle mého soudu nejosobitější. Tedy vedle Měsíce, co zářil v Goethe institutu.
Tvůj monumentální Kříž dal název celé tvé výstavě Nejde se tomu vyhnout. Jaký je tvůj osobní vztah ke křesťanské víře? Vyrostl jsi v křesťanské rodině?
Moji rodiče mě za totality tajně pokřtili. Společnost v té době nebyla nakloněná křesťanské výchově, ale v křesťanských principech a lásce jsem vyrostl. Tak se to do mě přirozeně vepsalo. Po revoluci moje matka, učitelka, založila katolickou školu, kterou jak sama řekla, založila i kvůli mně. Když viděla, jak jsem jiný a nemohl jsem svoje dětství prožít ve škole, která poskytne talentovaným dětem odpovídající vzdělání. Jsem rád, že to vytvořila a dala tak šanci na lepší start dalším dětem.
Ta tvrdost a neporozumění v mém dětství a škole ve mně vybudovalo pevnou vůli a odvahu. Takže jsem vlastně paradoxně rád za minulost tak, jak byla. Nyní se někdy setkávám se svými spolužáky a máme zcela jiné vztahy. Taky dospěli a všechno se proměnilo. Jsem za to vděčný.
Náboženské symboly v různých podobách prostupují autorovou tvorbou
K té kritice religiozity musím říci, že se to zdá jen při povrchním dojmu. Zcela jistě to tak není. Když se podíváš do hloubky tak to uvidíš. Snažím se jen říkat pravdu tak, jak ji cítím. Pravda často lidi pobuřuje. Není nic malé ani velké před Bohem, pouze jednota. Věřím, že i přes umělce někdy promlouvá Bůh. Můj přítel padre Bratršovský mi často říkal, že umělci jsou blízko Bohu.
Podle toho, jak jsem tě měla příležitost poznat, usuzuju, že tvůj umělecký výstup je až „cévně“ propojen s tvým osobním životem a ženy typu femme fatale osudově ovlivňují tvou uměleckou činnost či nečinnost (narážím, zde na několikaleté období, kdy jsi skoro netvořil).
To několikaleté období, když jsem, jak říkáš, skoro netvořil, není úplně tak pravdivé. Tvořil jsem stále, možná jen ne tak koncentrovaně jako nyní. Je čas vstřebávat informace a duchovně růst a potom, když přijde a nazraje čas to předat dál.
Ano, nyní jsem skutečně šťastný a budu otec. Je to pro mě naprosto nádherné období. Teprve nyní se stávám mužem. Přerovnává se ve mně zcela všechno. Moje ego ustupuje do pozadí a objevuje se láska, zodpovědnost, cit a empatie mnohem více než dříve. Cítím požehnání a odpovědnost, už nejenom za sebe ale i za moji rodinu. Moje žena je nádherná bytost s citlivou a inteligentní duší, kterou zcela miluji. Jsem mnohem silnější než dříve, protože už to není jen o mně.
Jak se říká žena je dar od Boha, v mém případě to můžu jenom potvrdit a poděkovat.
Objekt Bad Bed (kombinovaná technika) na aktuální výstavě v Budoartu
Myslím, že se nebudu mýlil, když řeknu, že o Tobě ještě rozhodně uslyšíme. A tak položím otázku, na kterou pokud odpovíš, tak to jistě ještě poslouží i v dalších textech o tobě. Uměl bys říct tři zásadní věci, osoby nebo události, které byly pro tebe stěžejní a odrazily se do tvé tvorby?
Smrt mého otce, když mi bylo osmnáct, miloval jsem ho. Rychle jsem po té zkušenosti dospěl. Byl to výjimečný člověk. Můj život v New Yorku a první setkání se světem a samostatným životem v plné síle. A nakonec to nejdůležitější a nejkrásnější setkání s mojí ženou Olí a početí našeho dítěte.
Otázka na závěr, která sice nesouvisí s tvým uměním, ale už delší dobu ti ji chci položit. Jaká příhoda se váže k tvé jizvě na tváři?
Promiň, o tom nechci mluvit, je to osobní věc. Chci, aby to zůstalo mým tajemstvím.
Děkuji za rozhovor.
Autor: PhDr. Barbora Klímová